Trvalo to celých osm let, než z asfaltu ukápla první kapka. Další přišla po dalších devíti letech. Tu třetí už profesor Parnell z univerzity v Queenslande neviděl; zemřel. Experiment však pokračoval dál. Roku 1961 ho převzal profesor John Mainstone ze stejného výzkumného pracoviště. Toho roku totiž kapali další kapky ztuhlého asfaltu.
Experiment je výjimečný ještě v jednom směru – doteď sice odkapalo osm kapek, ale nikdo to nikdy neviděl. Vždy k tomu došlo, když u aparátu nikdo nebyl. Od konce 80. let ho sice neustále monitoruje kamera, ale když ukápla kapka roku 2000, byla právě rozbitá… Mainstone a Parnell za tento experiment dostali Ig Nobelovu cenu – ocenění, které se dává pokusům, které jsou sice pro smích, ale napříč tomu nás nutí k zamyšlení.
Výzkum má však i konkrétní výsledky. Díky němu víme, že asfalt je 230 miliardkrát viskóznější než voda. A co bude dálej? Po Ig Nobelově ceně se univerzita rozhodla, že experiment bude sledovat webovou kamerou – může se na něj tak podívat úplně každý s připojením k internetu. K dalšímu od kápnutí by podle profesora Mainstonea mělo dojít v roce 2013. Intervaly mezi jednotlivými kapkami se neustále prodlužují; serveru PopSci vědec sdělil, že by byl rád, kdyby experiment mohl probíhat ještě nejméně 100 let. To už ale bude mít určite dalšího profesora.
Online webkamera: http://smp.uq.edu.au/content/pitch-drop-experiment