Píše se rok 1927 a profesor fyziky Thomas Parnell začíná experiment, v kterém chce otestovat, jak se chovají kapaliny s velkou viskozitou. V reálu to znamená, že nechal odkapávat asfalt. Profesor sice zemřel ale podobu svého života se pokoušel dokázat, že asfalt je tekutina. Přestože je ve studeném stavu takový křehký, že se dá rozbít jediným úderem kladiva, podle Parnella splňuje všechny znaky kapaliny. Proto ho upevnil do držátka a přikryl skleněným poklopem, aby experiment nic nenarušovalo. Z počátku se nic zajímavého nedělo.
Trvalo to celých osm let, než z asfaltu ukápla první kapka. Další přišla po dalších devíti letech. Tu třetí už profesor Parnell z univerzity v Queenslande neviděl; zemřel. Experiment však pokračoval dál. Roku 1961 ho převzal profesor John Mainstone ze stejného výzkumného pracoviště. Toho roku totiž kapali další kapky ztuhlého asfaltu.
Experiment je výjimečný ještě v jednom směru – doteď sice odkapalo osm kapek, ale nikdo to nikdy neviděl. Vždy k tomu došlo, když u aparátu nikdo nebyl. Od konce 80. let ho sice neustále monitoruje kamera, ale když ukápla kapka roku 2000, byla právě rozbitá… Mainstone a Parnell za tento experiment dostali Ig Nobelovu cenu – ocenění, které se dává pokusům, které jsou sice pro smích, ale napříč tomu nás nutí k zamyšlení.
Výzkum má však i konkrétní výsledky. Díky němu víme, že asfalt je 230 miliardkrát viskóznější než voda. A co bude dálej? Po Ig Nobelově ceně se univerzita rozhodla, že experiment bude sledovat webovou kamerou – může se na něj tak podívat úplně každý s připojením k internetu. K dalšímu od kápnutí by podle profesora Mainstonea mělo dojít v roce 2013. Intervaly mezi jednotlivými kapkami se neustále prodlužují; serveru PopSci vědec sdělil, že by byl rád, kdyby experiment mohl probíhat ještě nejméně 100 let. To už ale bude mít určite dalšího profesora.
Online webkamera: http://smp.uq.edu.au/content/pitch-drop-experiment
